Reklamy pište prosím POUZE sem!!! Všude jinde je mažu!!!

benner by Lucík

21 dní

28. října 2014 v 20:38 | Strange Ghost :3
3 tejdny. 3 podělaný tejdny mýho života jsou pryč. Z Motola se staly Bohnice, z hroznýho režimu se stal ještě horší a z 3ti rohlíků denně se stalo 6 rohlíků denně.


Věděla jsem, že mě nečeká žádná sláva, ale to co jsem zažila. No prostě bylo to zbytečný. Mám stejný prášky jako předtim, stejný dávkování, prášky na spaní mi sebrali, na deprese nedbali, starali se jenom o mou docházku do školy. Bylo to jako bych snad mluvila do zdi nebo co.
Doktor: Ahoj tak jak se dneska máš?
Já: No nic moc a navíc jsem špatně spala. Nešlo by s tím něco udělat?
Doktor: Jo jo jo a co uděláš s tím nechozením do školy?
Já: . . . *Pardon? Já nemůžu spát. Haló vnímáte?*
A takhle to bylo pořád. Prostě ignorovali co jsem jim řekla. Do matky jsem každej den hučela, aby mě vzala domu, že mě to ničí a ona mi ukázala svou pravou tvář. Otočila se ke mě zády a jediný co do mě hučela, byly ty její přemoudřelý moudra. V Motole jsem byla dva týdny -přesně. V pondělí před týdnem jsem přejela do Bohnic. Tam teprv nastal režim. Režim v pěti dimenzích.
4 dny jsem měla R4. Byla jsem na neklidu a málem jsem zcvokla. Skříně zamčený, dvěře zamčený, stále pod dozorem. Probrečela jsem dny a noci a neúnavně, leč již jsem ztrácela iluze, že se odtamtud dostanu dřív jak za měsíc, jsem vymýšlela plán útěku. Poté co matka na mě každý den řvala do telefonu, že ji ničim a že je jí jedno jestli mi to tam vadí, že mě domu neveme a že to vůbec nebude řešit, jsem se rozhodla, že zkusim otce, kterej, když mě převážel z jednoho cvokhausu do druhýho, málem zkolaboval, když mě viděl nasranou a ubrečenou, řekla jsem si, že možná bych mohla ťuknout do jeho slabiny a promluvit si s nim. Stačilo akorát přežít do pátku. V pátek jak slíbil za mnou přijel. Já si mezitím užila pohostinosti a příjemného jednání ze strany sestřiček a mého doktora, a v pátek jsem najela na strunu nátlaku na otcovu slabinu. Navíc už v Motole jsem se rozhodla, že se odtamtud dostanu, jelikož jsem viděla matčiny záda a byla sem neskutečně nasraná, že mě tam nechala, i přesto všechno co mi slíbila. Začala jsem se učit přetvařovat, s čím mám sice doteď občas problémy, ale pomohlo to. Doktorka na to skočila. V Bohnicích to šlo hladce, jelikož jsem se pak už v tom naučila chodit. Hezky s úsměvem. Našla jsem tam dvě takové "objemnější" sestry, které byli hrozně hodné a podrželi a nikdy na mě neřvali. Dost mi pomohly, když mi vždycky řekly, že se odtamtud nedstanu, když budu sedět a brečet na
chodbě a odmítat se hejbat a bavit se s ostatníma. Pokaždé mi dali dobré rady, které jsem pak začala aplikovat a opravdu to zabralo. Doktor najednou: No, jak to tak poslouchám, tak mi tvé ubytování tady příjde zbytečné. Příští týden začneme řešit tvé propuštění.
To mi perfektně padlo do noty. A teď se vrátím k náštěvě otce v Bohnicích. Jelikož jsem měla R3 (po 4 podělanejch dnech), tak jsem stále ještě nemohla ven, takže jsme seděli v návštěvní místnosti a já mu všechno povykládala a začala jsem zdůrazňovat, že mě chtěj za týden pustit. A pak už to šlo. Začala jsem ho prosit a narazila jsem mu brouka do hlavy. Jakmile o tom začal přemýšlet, věděla jsem, že jsem na správné cestě. A pak, že ale chce mluvit s doktorem. Takže fajn, domluvila jsem mu schůzku s kriplem (doktorem), ale s velkými obavami. Když spolu mluvili tak jsem se v náštěvárně úpěnlivě modlila, aby doktor řekl, že mě chce pryč.
Když se otec vrátil, řekl, že se domluvili, že si v pondělí zavolaj a že uvidí jak to bude.
Ještě jsem ho chvilku zpracovávala, abych měla jistotu, že se po těch třech dnech domu opravdu dostanu. Svolil, že udělá co bude v jeho silách. Nechala jsem to na něm. V kostech jsem nějak cítila, že to dobře dopadne.
V neděli jsme si ještě volali, takže jsem mu řekla, že pokud řekne, že mě v pondělí chce domů tak mě v pondělí dostane domů.
No ale co se nestalo, v pondělí kripl i primář chyběli a byla velká vizita. No mě málem kleplo! Co teď? Co teď? Oni tu nejsou, otec se nebude s kym mět domluvit. Bůh ví kdy příjdou, ale v úterý určitě tu nebudou to bude ten prokletej svátek. Zachovej klid, dopadne to dobře, nechám to v tátovích rukouch.
Byla jsem nervózní jak cyp. Furt jsem chodila na záchod a pít, na záchod a pít. Bylo to jako zvracení pro bulimičky. Málem mě kleplo. Pak jsem konečně došla na řadu. Proletěla jsem tou chodbou a rozrazila dveře. Všichni na mě vejrali jak vyvoraný myši a pak doktorka, co zaskakovala za primáře a kripla, řekla tu větu: Táta si tě chce vzít, dneska odpoledne přijede a vezme si tě na revers. Já spadla. Srdce mi radostí poskočilo a v očích se mi objevili slzy.
Po dlouhý době jsem se usmála aniž bych se k tomu nutila. Nemohla jsem tomu uvěřit ale bylo to tak. Čekala jsem, že táta přijede kolem šestý, takže jsem šla na terapii a najednou po deseti minutách si mě odvedla sestra, že už tam je táta. Málem jsem vyletěla z kůže. Všechno šlo ráz na ráz a já najednou byla venku. Nadechla jsem se a zařvala: Jsem volná!!! -Ještě jsem si to mohla dovolit, furt jsem byla v Bohnicích ^ ^
V noci se mi zdálo že sem se tam vrátila. Děsnej sen.

Závěrem: Vůbec mi to nepomohlo, řežu se furt, bojim se furt, furt mám deprese a přemejšlim nad smrtí. Takže to byla ztráta času, ale byla to aspoň zkušenost nesoucí ponaučení: Nikdy se nikomu nesvěřuj. A taky, že už nebudu. Nikdo se nedozví co mi je. Odteď jsem jako cibule.
Strange Ghost


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 arzenal arzenal | Web | 28. ledna 2015 v 12:26 | Reagovat

To zní docela hardcore. Ceklem by mě zajímalo, co způsobilo tvoje problémy, přeci jen deprese ani řezání člověka nepopadnou jen tak, pro nic za nic... Ale do cvokárny bych fakt nikdy jít nechtěla, zní to hrozně.

2 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 29. ledna 2015 v 15:37 | Reagovat

Jak jsi napsala to, že ty objemnější sestry nikdy na tebe neřvaly... to si mám vyložit, tak, že na takových místech, kde ses ty ocitla se na pacienty řve? Jako nepřekvapuje mě to, několikrát jsem já nebo mojí známí pocítila hrubost zdravotního personálu. Jednou se známé upoutané na lůžku stalo, že ji měl zdravotní bratr vyměnit pytlík na moč ale byl tak pod parou, že to nezvládl. A oni/ony řvou rády, to se musí nechat.
Někdy na těch jednotlivých odděleních je to různé, pokud tam je doktor, který si ty slepici umí vycvičit, je tam klid, ale jakmile, je tam někdo, kdo je neuhlídá, vládnou si tam prostě samy a z toho je problém, hlavně pro pacienty. Tedy, já píšu o odděleních nemocnice jako takové té klasické, o poměrech v zařízeních, kam ses dostala ty, nemám zdání.
Ono s tím svěřováním je to těžké. Je dobré se s něčím svěřit, problém je v tom, komu. Z vlastní zkušenosti vím, že rodině už nikdy více. Jednou-dvakrát jsem to udělala a od té doby se to táhne do obludných rozměrů, to radši jít za svým největším nepřítelem nebo se v tom babrat sama. Dobrou volbou se někomu svěřit jsou tzv. vrby. Prostě holky nebo kluci v podobném věkovém rozmězí jako ty, kteří mají jakousi schopnost porozumění i když vlastně žijou na vlastní kůži na hony vzdáleném světě od toho tvého, ale umí se dokonale vcítit a vyslechnout. Problém je, že jich existuje strašně málo, trvá celou věčnost, než se jim rozhodneš něco říct a stále se ve vzduchu bude snášet riziko, že se v tom člověku mýlíš a že tě může podrazit. Tak jako tak, vrby to taky nemají jednoduché a z vlastní zkušenosti musím říct, že je to někdy nářez umět někoho vyslechnout.  Možná prokletí. Tak hodně zdaru a hlavně, že si pro tebe táta přijel.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama