Reklamy pište prosím POUZE sem!!! Všude jinde je mažu!!!

benner by Lucík

Smrt je život -Prolog :3

6. dubna 2012 v 1:03 | Strange Ghost :3 |  Smrt je život
Nemůžu spát... tedy takhle: Nechci spát a čekám až matka vypadne, abych mohla uklízet a pak celej den pařit na Psku... Nicméně... Začínám psát další povídku a chtěla bych vědět váš názor na prolog. Pak bych pokračovala...
Tak snad se bude líbit :3. A prosím zkuste nějakej ten koment jestli mám nebo nemám na týhle povídce pokračovat... Díky :3
Strange Ghost :3


Prolog
Když mi konečně urazila i pouta na rukou, cítila jsem značnou úlevu, ale mnohem větší vztek. Chtěla mi ještě uvolnit nohy, ale když se ke mně naklonila, hbitě jsem se na stole posadila a chytla ji pod krkem. Vrývala jsem jí své nehty do kůže, která se po chvíli protrhla. Skučela a snažila se osvobodit z mého škrcení.

"C-co to… děláš?" řekla s velkým vypětím sil. Její černé vlasy, které měla stažené a zabodané v nich japonské hůlky, se jí teď rozpustili a dosahovali jí až pod zadek.

Jenom jsem zasyčela a stiskla jí ještě víc.

"Odpusť mi!" řekla a mlátila mě do ruky. Pustila jsem jí. Po jejím krku tekly proužky krve, které barvily její černé oblečení do ještě tmavšího odstínu. Zhroucená seděla přede mnou na zemi a očekávala na můj verdikt.

"Odpustit ti?" řekla jsem s jasným nechutenstvím v hlase. "Dva roky… Dva roky mě tu věznili. Dělali na mě pokusy! Všechno je teď jinak… Podle všeho jsem to neměla přežít, ale žiju… Něco se semnou děje… A není to dobré!" znovu jsem jí chytla pod krkem. Vstala jsem ze železného stolu, na kterém mě po celé dva roky připoutávali a vpíchávali mi různé injekce do těla a svalů, i do kostí. Její tělo teď bezvládně vyselo nad černou propastí.

'Operační' stůl byl uprostřed takového ostrůvku, kolem kterého nebylo nic. Byla tam -díra kolem dokola, kromě vstupního můstku, který byl z betonu, ale pod ním nebylo také nic. Kdyby tam někdo spadnul, padal by nejmíň 5 minut, než by viděl podlahu. Bylo to uprostřed vězení, které bylo v té nejvyšší věži celého města. Tyčila se v centru města. Všichni obyvatelé věděli, co se za těmi železnými zdmi děje, ale nikdo si to nemohl připustit. Ten, jemuž se muselo říkat "Hlavní Frox", vedl toto město v utrpení svých obyvatel. Lidé se báli opustit svůj dům. I pár metrů před své dveře se báli vyjít, ale poštu si vybírat museli. A museli samozřejmě předstírat, že jsou všichni šťastni. Proto vždy když prošli kolem věže, prohlédli si ji, ale na nic raději nemysleli a šli dál svou vlastní cestou. V ulicích vládl strach, protože nikdo nevěděl, jestli od policie, která se tyčila na každém pátém metru ve své černé železné uniformě, nebudou falešně obviněni, poté uvězněni a týráni. Každým dnem panovala větší a větší panika. Všichni se spolu bavili, ale nejraději v otevřených prostorách, kde nejsou žádné slepé uličky, aby mohli co nejrychleji utéct.

Chtěla jsem ji pustit dolů a čekat až uslyším hlasité rozplesknutí jejího těla o zem, ale když jsem pohlédla do těch šedých podlouhlých očí, dala jsem jí šanci na vysvětlení. Odhodila jsem jí ke stolu a šla za ní.

"Odpustit ti?" zopakovala jsem a zvedala jí. "A jak?"

"Já za to nemohla… Sama víš jak je to těžké rozhodnutí…" hájila se a snažila se uspořádat si vlasy.

"Těžké rozhodnutí? Těžké rozhodnutí? Já jsem se rozhodla… Rozhodla jsem se pro tebe… Šla jsem… Když jsem se rozhodla, slibovalas mi, že přijdeš. Že se pro mě vrátíš a spolu pak půjdeme zpět do vesnice. To kvůli tobě jsem se všeho vzdala. Myslela jsem si, že si kamarádka…"

"Ale já jsem… Jinak bych tu nebyla…" snažila se mě uklidnit. Položila mi svou ruku na rameno.

"Dva roky… Víš ty vůbec, co jsou to dva roky?" zařvala jsem na ní a strhla její ruku z mého ramene. "Ty nevíš, co tu se mnou prováděli. Ty sračky, co mám v těle, ze mě udělali zrůdu." Najednou jsem cítila, že se děje to co jsem nechtěla. "Musíš pryč!" chytla jsem jí a hodila jí za most. Když se narovnala, zůstala tam stát. "Co stojíš? Běž! Vypadni! Přesto že to byly dva roky, pořád si moje kamarádka! Tak běž! Zachraň se!"

"Ne!"

"Si hluchá? To co ze mě udělali je jenom stroj na zabíjení. Nic víc!"

"Ale já tě tu nemůžu nechat!"

"Ale přijdeš možná i o život!"

"Já už se rozhodla…"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ami* Ami* | Web | 6. dubna 2012 v 11:21 | Reagovat

jo, chci pokráčování :-) opravdu se těším :D zatím to vypadá jako jeden příběh z x-menů :D

2 Saskie Saskie | E-mail | Web | 6. dubna 2012 v 14:22 | Reagovat

páni, chci taky pokráčko, je to fakt zajímavé :-D

3 ppatta ppatta | Web | 31. května 2012 v 13:20 | Reagovat

určite pokračovanie vieš veľmi pekne písať :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama