Reklamy pište prosím POUZE sem!!! Všude jinde je mažu!!!

benner by Lucík

Minulost je zkouška budoucnosti...

27. dubna 2012 v 19:48 | Strange Ghost :3 |  Jednorázovky
Takže minulost. Vymyslela jsem na ní nějakej příběh, kterýmu sama tak trochu nerozumim, ale všechno se dozvíte na konci :3
Strange Ghost :3


Ležela uprostřed tmavé místnosti. Jen odněkud z neznáma se bral paprsek světla a dopadal, s třpytícími se kousky prachu, na její pokožku. Stále ty hlasy slyšela a nedokázala je vyhnat z hlavy, ale poddat se jim taky nemohla. Spíše nechtěla! Brala by to něco jako porážku. Porážku sama sebe.
Kapky slz, které jí sklouzávaly po tvářích na zem, zanechávaly za sebou mokrou stopu. S rozmazaným viděním pozorovala zrnko prachu, jak se snáší na její obličej. Když dopadl, znovu se ty hlasy ozvaly. Tentokrát mnohem blíž a mnohem hlasitěji.
"Tak pojď, pojď…!" nabádaly jí a obkličovaly jí kolem dokola. Zvedla se. Světlo se jí vlilo do vlasů a obklopilo její tělo kolem dokola. V očích ztratila veškerou barvu, bylo tam pouhé bělmo, které zaplňovalo celý prostor oka. Najednou všechny kolem sebe spatřila.
Stály kolem ní. Dívala se kolem sebe. Otáčela se o 360°, ale neviděla ani jedinou malou skulinku. Všichni kolem ní byly pouhé siluety z jisker světla, které se míhaly ve vzduchu nahoru a dolu.
Když promluvily, promluvily všichni najednou. Všechno se jí to vrývalo do hlavy. Ozývalo se jí to v lebce, jakoby všichni stály v hlavě, která byla z betonu. Automaticky si chytla uši. Snažila se jejich hlasy vyhnat z hlavy, ale jakoby každé slovo mělo v sobě něco, co jí zamezovalo přemýšlet.
Bolest se jí rozšířila po celém těle. Rozlila se jí do kostí, kde za sebou zanechávala tupou bolest ještě hodně dlouho potom. Spadla na kolena a znovu začala brečet. Schoulila se do klubíčka. Zavřela oči a přála si, aby všechno byl jen sen.
Když je znovu otevřela, viděla sama sebe jako malou dívenku, která leží v posteli. Povídala si se svým nejoblíbenějším medvídkem, kterého ztratila rok po tom, co jí umřel děda. Byl to dárek k jejím 5-tým narozeninám. Do pokoje vstoupila její matka. Chytla jí za ramena a vytáhla jí z pokoje na chodbu. Dívenka se bránila a snažila se zapřít vší silou, ale samozřejmě matka byla silnější.
"A všechno je to jenom a jenom tvoje chyba Jew!" zařvala matka na dívenku, která u sebe tiskla medvídka. Jewiny oči se zarazily na pohledu naprosto ztuhlého těla jejího dědy…
"Ale tak to nebylo!" zakřičela Jew, která stála nepozorovaně ve stínu svého mladšího já.
"Ne?!" ozvalo se jí v hlavě. Měla divnej pocit. Jakoby se začla rozdvojovat. V tu chvíli před ní stála… ona. Viděla sama sebe. Stála proti sobě a obě dvě se navzájem dívaly do očí. "Ale ty víš, co to znamená!" prohlásila druhá Jew, která byla z fialových jiskřiček.
"Ne!" odpověděla, ale v hloubi duše tušila, co to znamená. "Ale začínám tušit co se stalo. Kolik let ještě?" ale fialová Jew neodpověděla, jen se usmála, mávla rukou a zmizela.
Když se pravá Jew podívala znovu před sebe, viděla 9.letou Jew, jak stojí na školní zahradě ve stínu borovice a čeká, až si jí někdo vybere do týmu. Ale jako vždy, zůstala poslední. Sáhla do zadní kapsy a vytáhla kapesní nůž. Mrskla jím po jednom z kluků, který se jí smál. Nůž se mu zabodl do oka. Tělo spadlo na zem. Při tom pohledu se všichni ostatní s jekotem rozutekli. V druhé ruce držela pistoly a začala kolem sebe bezhlavě střílet.
"Ale, tohle se nikdy nestalo!" znovu zakřičela. Po chvíli před ní stála rudá Jew.
"A už to chápeš, co se ti snažíme říct?!" založila si ruce v bok a pozorovala dění kolem sebe.
"A-asi ano…" podívala se jí do očí. 9-ti letá Jew i ostatní se rozplynuli a znovu se ocitla obklíčená v tmavé místnosti. Sklopila zrak a začala si prohlížet boty s velmi špatně předstíraným zájmem. Když se znovu podívala kolem sebe, všechny její já se usmívaly. Podaly si ruce a změnily se v jednu Jew, která zářila krásnou černou barvou. Usmály se na sebe a černá Jew jí podala ruku. Ta se jí šťastně chytla.
Když Jew otevřela oči, viděla nad sebou sklánějící se sestru.
"Už si vzhůru?!" zeptala se s úsměvem na tváři.
"Ahm…" pokývala Jew hlavou.
"A…?" zeptala se nedočkavě Phe.
"Asi jsem to pochopila; minulost sice určuje budoucnost, ale nemůže se žít pouhou minulostí. Musí sed žít přítomností, protože pokud se žije minulostí začíná se zkreslovat a stává se něčím jiným. Ten člověk sám o sobě se stává někým jiným…"


Co jsem chtěla říct: Člověk nesmí žít minulostí. Musí žít přítomností. Jak se říká: "Včerejšek je ten tam, zítřek nám není znám, ale dnešek to je dar!" Tak si toho daru náležitě važte! Mrkající
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Saskie Saskie | E-mail | Web | 27. dubna 2012 v 21:08 | Reagovat

*.* páni...  *já nemám slov* dokonalé!

2 Ami* Ami* | Web | 28. dubna 2012 v 8:30 | Reagovat

no, tak tohle se ti asi nejvic povedlo :* dokonalé, neuvěřitelné, přesně :) úžasné vyjádření pocitů :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama