Reklamy pište prosím POUZE sem!!! Všude jinde je mažu!!!

benner by Lucík

Válka 2055 -kapitola 4

7. března 2012 v 20:18 | Strange Ghost :3 |  Válka 2055
Takže dávám sem další kapitolu... Jsem zvědavá jaký bude mít ohlasy, nebo jestli bude čtenná. Jenom chci všechny upozornit na jeden úsek kdy bude kap.Iljegrovič odnášet doktorce krabici. Ta věta tam bejt má *myslí to jak mu Fehlii nadává*. Proč? Myslíte si že je to nepravděpodobný žeby nevyjel? Má tam bejt... Vysvětlení příjde časem v dalších kapitolách... Takže doufám, že se to bude líbit, že i vám t bude připadat alespoň trochu zajímavý a napínavý a že to bude čtivý...Mrkající

Vaše Strange Ghost :3



Auu… Moje hlava… Chytla jsem se za čelo a druhou rukou jsem si promnula oči, ve kterých mi úplně zapraskalo. Byla jsem v základně ve své posteli. Kolem mě nikdo nebyl. Postele byly prázdné a ustlané. Venku svítilo slunce, které zalévalo celou místnost nádherným čistým světlem.
Co se stalo? Koukla jsem se na prst, ve kterém měla být tříska, ale… po třísce ani památky. Posadila jsem se na posteli a položila si hlavu do dlaní. V tu chvíli jsem si na všechno vzpomínala; ty fotky, ten rozhovor, kapitán Iljegrovič a ty neznámé hlasy, ten třetí hlas který se v jedné chvíli objevil bůhví odkud a snažil se mě zachránit.
"Ale ne… Mierra… Fersey…" vyskočila jsem z postele. Na sobě jsem měla tričko na spaní.
Byl to snad jenom sen? Ta otázka se mi honila hlavou…
"Sakra… To ovšem znamená, že jsem zase zaspala!" strhla jsem ze sebe spací triko a začala se oblíkat do 'normálního' oblečení. Tkaničky jsem si zavazovala skoro v běhu.
U dveří, které byly dokořán otevřené, jsem si všimla devatenácti lidí uprostřed plácku, kteří stáli v pěti řadách po čtyřech. Jedno místo bylo volné. To moje - samozřejmě. Před nimi, úplně vepředu, stáli dva muži; kapitán Iljegrovič a nějaký muž… Byl mi hrozně povědomý. Něco jim říkaly. Musela jsem se dostat do zástupu dřív než by si toho všimli. Rozběhla jsem se ke keřům po mé pravici. Vykoukla jsem zpoza větví. Ti muži se zrovna otáčeli ke stolu, na kterém byly dvě krabice, co stál za nimi…
Teď je moje šance! Běžela jsem, jak nejrychleji jsem uměla. Běžela jsem, přeskakovala jsem kameny, keříčky a jámy, ve kterých byly zbytky vody, jakoby pršelo. Nepamatuju si, že by v noci pršelo… Stihla jsem se postavit do řady v čas. Ve chvíli, kdy jsem doběhla a vrazila do dívky, co stála přede mnou, která se na mě hned obořila 'Co dělám?', se ti dva otočili čelem k nám a zakřičeli, ať se připravíme do fronty za sebe. Dvě řady přede mnou byla Mierra s Fersem a o něčem spolu mluvili. Začala jsem se tlačit dopředu…
"Mierro… Fersey…" odtlačila jsem nějaké blonďáka, který se rozčiloval 'Co si to vůbec dovoluju?'.
"Fehlii…" Zakřičeli jednohlasně a objali mě kolem krku.
"Zase si zaspala?" zeptala se Mierra a pozorně mě měřila pohledem.
"Vypadá to tak…" pokrčila jsem rameny. "Všimli si toho?"
"Ne, neboj…" utěšovala mě Mierra.
"Fajn… O co se jedná?" koukala jsem se dopředu, jestli něco neuvidím.
"No, říkali, že nám musí udělat odběry. Dneska do terénu ještě nemůžem!" zatvářila se smutně.
"Proč proboha ne?"
"No… prý až za tři dny. Důvod neřekli." Vložil se do toho Fersey a poklepal mi na rameno.
"Supr… Fakt supr…" ironie ze mě jenom sršela.
"Další!" zakřičel šedovlasý muž, co stál vedle kapitána Iljegroviče. Kapitán zrovna z jedné krabice vytahoval injekční stříkačku, když jsem ke stolu přišla já. Celkem vypadal, jako bych ho svou přítomností překvapila.
"Ehm… Slečna Fehlii Defraust." Zatvářil se překvapeně, ale ne příjemně překvapeně, jako když vidíte někoho, koho máte rádi, ale spíš jako když vidíte zubatou, jak si pro vás jde a přitom si píská píseň: "Je s tebou konec…".
Snažila jsem se pousmát.
"Nešklebte se na mně slečno… Mám tu práce až nad hlavu a vaši nenávist vůči odběrům mě skutečně nezajímá…" Protočila jsem oči a vrazila mu svou ruku přímo pod nos. Spíše do nosu. Ruka mi vyrazila tak prudce, že jsem slyšela, jak to v tom nosu křuplo. Byl nateklý, rudý, zkroucený a tekla z něho krev tak prudce, že měl po chvíli kapitán, který v tu chvíli vypadal jako klaun, krvavý rozkrok. Debil… Pomyslela jsem si a snažila se, jako všichni ostatní, zadržet smích. Přišel ke mně ten šedivý muž a bodnul mi tu injekci do ramena - prostě přišel a bodnul mi injekci do toho ramene, aniž by ho vydezinfikoval (otřel), nebo cokoliv jiného. Cítila jsem, jak mi do ramene vtéká ta tekutina, která byla v té in. stříkačce. Bohužel jsem nestihla zaregistrovat, jak ta tekutina vypadala, protože mě fascinovali "ladné" pohyby kapitána Iljegroviče. Ten skákal kolem stolu jakýsi balet, cpal si do nosu papírové kapesníky tak moc, že až je odundá, tak bude mít nosní dírky jako zadek slona. Při tom pomyšlení jsem už vyprskla smíchy. Kapitán přestal trdlovat a celý rudý - a nejenom kvůli té krvi - se na mě podíval. V jeho očích byla vidět neuvěřitelná zloba.
"Ty…" Procedil mezi zuby a mašíroval si to mým směrem. Šedovlasý muž mi vytrhl z ruky stříkačku a odstoupil ode mě. Všichni okolo se seskupili kolem toho šedovlasého a dožadovali se odběru krve, aby si mohli jít lehnout, nebo čistit si boty. Tomu ze všeho šla "hlava kolem". Strkali jim, strhávali ho na zem a nadávali mu. Dokonce i kapitána to zarazilo, ale hned jak jsem si všimla jeho nepozornosti a snažila si vytrhnout ruku z jeho neuvěřitelně pevného sevření, znovu zrudnul a na čele mu vyskočila ještě větší žíla, než předtím. Zabodnul mi stříkačku do žíly v předloktí a nabral krev tak moc, až stříkačka byla plná, ale on stále chtěl nabrat víc a víc. Zuřil. Nervák… O co se jako snaží? Pozorovala jsem jeho nasupený výraz. Vyrval mi injekční stříkačku z ruky a tu ruku mi "odhodil" na tělo, až mi málem vyrazila dech. Naštvaně jsem odfrkla a jeho nasupený výraz jsem mu opětovala.
"Kapitáne… Vy jste opravdu debil." Touto větou jsem si začal kopat hrob. Tedy alespoň jsem si to myslela. Otočil se na mě a byl překvapenej, že mu to někdo dokázal říct. Někdo o dvě hlavy menší, slabší a ženštější. Zakroutil hlavou a odešel se všemi stříkačkami k doktorce.
"Co je?" přišla ke mně Mierra s Ferseyem. Oba si drželi předloktí.
"Nic… Vůbec nic. Ale mám pocit, že se tady děje něco jinýho, než jenom příprava na boj v terénu a pak odchod do terénu a bojovat za Asijskou stranu ve válce." Oba se na mě zaraženě podívali. Najednou mi v rameni projela děsná bolest, až se mi na chvilku zastavilo srdce. Otřásla jsem se.
"V pohodě?"
"Jo… Dobrý. Co teď? Těšila jsem se do terénu a nakonec z toho vznikly odběry. Ještě tři dny tady? Děs…" odpověděla jsem a zírala upřeně do dálky na kapitána a jeho prošedivělého přítele, jak se spolu o něčem horečně dohadují. Po chvíli se na mě oba dva naráz podívali. Kreténi…
"Kreténi…" řekla jsem svou myšlenku nahlas.
"My?" zeptal se naštvaně Fers.
"Co? Ne! Proboha ne! To bylo míněno na ty dva!"
"Nechcete si dojít k rybníku a vykoupat se?" Hodila jsem po něm tázaví pohled. Všechny rybníky byly zakázaný už od první jaderný bomby co spadla. "Našel jsem jeden. Není toxicky zanešenej!" Nevěřila jsem, ale proč ne. Rybník a koupel. Dobrá změna oproti tomuto "táboru".
"Proč ne!" odpověděla jsem jednohlasně s Mierrou. Obě jsme se zasmáli a objali Ferse.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ami* Ami* | Web | 7. března 2012 v 21:09 | Reagovat

:) nádherný, o tom nepochybuj :D

2 Saskie Saskie | E-mail | Web | 7. března 2012 v 22:46 | Reagovat

Kapitáne *výbuch smíchu* hlásím že se to suprové, takže se neopovažujte přestat psát 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama