Reklamy pište prosím POUZE sem!!! Všude jinde je mažu!!!

benner by Lucík

Válka 2055 -kapitola 2

3. března 2012 v 23:27 | Strange Ghost :3 |  Válka 2055
Takže jo, ještě pořád to stihnu dát dneska Smějící se :3. Napsala jsem tuhle kapitolu za 45 minut -což je úspěch (no jo no, někdo hold píše pomalu :3). O co tu jde: Fehlii jde na vstupní prohlídku, kde získá novou kamarádku. Poté co jí doktorka pošle za dalším kapitánem, zjistí, že i ona má z někoho strach...
No ale co bych vám tu měla převyprávět ceou kapitolu, když už jsem si s ní dala takovou práci, tak vám ji tu nebudu vyprávět celou zkráceně.
Jenom ještě dvě věci:
a) tahle kaitola je ještě něco jakoby seznamovací, ale žádná kapitola se přece nemůže vynechat, protože i tohle bude později důležité a když si počkáte, tak další kapitola byměla bejt už v bitvě
b) pokud vám tam někde bude připadat divnej čas, jakože v jedný větě mluví v minulým čase a v jedné zase v přítomným, tak mě na to prosím upozorněte! trochu jsem v tom začla mít zmatek Rozpačitý jo a ty atomový granátomety teď ještě neexistujou, ale budou -dle mí povídky- vyrobbený v roce 2038!!! jenom pro pořádek :3

Užijte si druhou kapitolu
Strange Ghost :3 Další kapitolku očekávejte do 3 dnů (ale spíš dřív Mrkající :3)


Stáli jsme uprostřed placu v hloučku jako ze skla. Lidé do nás naráželi lokty, křičeli na nás a dávali nám všelijakou výzbroj - od granátů po atomové granátomety. Pod hromadou všech těch věcí a nadávek se mi podlamovaly kolena.
"Konečně…" oddechla jsem si a odhodila zbraně i s batohem na postel. Ta se pod tou tíhou prohnula až k podlaze. Za dvě minuty jsme měli stát na placu v pozoru a být připraveni na prohlídku. Byla jsem zvyklá na honičku, dochvilnost a málo času, ale teď jsem zrovna byla naprosto unavená po letu přes půlku světa. Padla jsem vyčerpáním vedle hromady zbraní. Nesmím usnout! Nesmím usnout! Opakovala jsem si v duchu.
"Fehlii… Vstávej" třásl se mnou Fers ze strany na stranu. Nad postelí se skláněl kapitán Dfrei s nemocniční sestřičkou, která v ruce držela injekční stříkačku. U hlavy mi seděla Mierra a držela si rameno.
"Slečno Defraustová… Takhle by to nešlo!" nahnul se mi k uchu a zaječel mi do něj . "Ještě jednou a mažete si to do první linie!!!" zbystřila jsem. Sedla jsem si na postel tak prudce, až se mi zatočila hlava. Kapitán se lekl a ucuknul krkem k sestře, která mi zrovna chtěla píchnout injekci, a on se na ni nabodnul. Zapištěl jako podsvinče a chytnul si krk.
"Ženská…" zuřil, až mu od pusy lítaly sliny. Vytrhl sestře injekci a naprázdno mi ji píchnul do ramene. "Za 5 minut u stanu hospitalizace na prohlídku a tentokrát neusněte!!!!" podíval se vražedně na sestru, která se uculovala, a zmrazil ji pohledem. Úsměv byl náhle fuč. Smutně se na mně zadívala a odešla. Promnula jsem si oči a pak spánky a znovu oči a znovu spánky. Seděla jsem na posteli úplně vyřízená a to bylo teprve 5 hodin, co jsme sem dorazili. Koukla jsem se na svou postel… byla uklizená. Tázavě jsem se zadívala na Ferse a Mierru kteří si ustlávali své postele. Fers zjistli, že se na něj koukám.
"Co je?" otočil se s polštářem v ruce.
"Nic…nic. Jenom… kde jsou moje věci, vedle kterých jsem usnula?" zeptala jsem se s údivem v hlase. Fers se zadíval na skříň vedle mé postele a znovu se otočil. Když jsem jí otevřela, bylo tam vše, co jsem si sbalila. Vše bylo v naprosto perfektním stavu poskládané do úhledných sloupečků v poličkách, a pod mými bundami, co visely na věšácích, byly všechny mé nové i staré zbraně. Zajásala jsem.
"Neměla bys už jít?" zeptala se Mierra zády ke mně. Podívala jsem se na hodinky. "Ježiši marja…." Vyběhla jsem na boso ze základny a běžela přes celý přelidněný plac až ke stanu, kde mě už netrpělivě vyhlížela doktorka.
"Jmenuji se Aliven Merstom." Podala mi ruku a mile se pousmála. Já její úsměv opětovala. Zadívala jsem se na sklíčenou sestru vedle Aliven. "Tohle je Gertra… Sestřička… ehm, jak jsem se doslechla, už jste se potkali, co?" kývla jsem hlavou a úsměv jsem poslala i Gertře. Ta ale stála dál se sklopenou hlavou a ani si mě nevšimla. Pokrčila jsem rameny a následovala Aliven.
"Sedni si!" ukázala na bílou stoličku. Udělala jsem to, co jsem měla, i když jsem chtěla radši stát, ale musela jsem, protože má reputace byla už tak dost na bodu mrazu. "Tákže, Fehlii Defraust! Zvláštní jméno. Dost takové… vznešené. No… uděláme ti další vstupní prohlídku a pak mi zodpovíš pár otázek!" přikyvovala jsem a otáčela se na židli z jedné strany na druhou.
Prohlídka byla celkem rychlá. Normální… jako u civilního doktora; změření tlaku a váhy, zjištění výšky a cholesterolu a injekce proti všem možným hrozícím nemocem. Poté co jsme si popovídali, napsala do mé "karty", že jsem naprosto normální a že můžu být v armádě.
"Tohle dej kapitánu Iljegrovičovi! On tě zapíše do seznamu 'prošlích' jak rád říká…" zasmála se a podala mi papírek s mými údaji a s razítkem, který rudě hlásal, že jsem normální. Seskočila jsem ze židle a vyběhla jsem ke stanu kapitána Iljegroviče.
"Nashle…" volala jsem za sebe už zvenku. Když jsem doběhla ke stanu, byla už skoro tma.
"Pane?" volala jsem přes plátno. Jelikož jim tam svítila lampa, mohla jsem přesně vidět, co tam dělají. Nějací muži seděli u stolu s pivem a bavili se. Dvě ženy přemýšlely o taktice s cigaretou v ruce. Další muži chodili po stanu sem a tam a něco řešili. Začala jsem být nervózní.
"Halóó…!" zakřičela jsem tak hlasitě, že by to slyšel i hluchý. Ale vevnitř si toho nikdo nevšiml. Chjo… Jdu dovnitř… Otevřela jsem dveře a vstoupila dovnitř. Stan byl zevnitř mnohem větší než zvenčí, alespoň to tak vypadalo. Hromady očí se na mně v jednu chvíli otočili a koukali na mně, jakobych je vyrušila v… něčem soukromém. "Je tady kapitán Iljegrovič?" nějaký muž vstal. Byl svalnatý, hubený, vysoký, holohlavý a přes levé oko měl jizvu. Přišel ke mně a já se v tu chvíli cítila tak malá a nepodstatná.
"Co je?" zakřičel a měřil si mě pohledem. Ruce si založil v bok.
"Ehmm… Pane, mám - mám vám dát tohle!" podala jsem mu lístek. Vytrhl mi ho z ruky a zmuchlal ho do dlaně. Sklonil se ke mně a zařval mi do ucha: "Ještě něco?" nevěděla jsem, co mám dělat dál. "N-ne pane!" otočil oči vsloup a ukázal mi prstem dveře. Zasalutovala jsem a nervózně jsem odešla ze stanu. Uff… Tak tohle už nikdy znovu nechci zažít! Vzdychla jsem a běžela jsem ve tmě zpět k základně, která se teď stala mým domovem.
"Tak co?" vyhrkla na mě Mierra a držela mi ramena. Pozorně jsem jí hleděla do očí a hledala v nich nějaké vodítko, co chce přesně vědět… Nic. "Co co?" zeptala jsem se a vytrhla ramena z jejího sevření. "Co prohlídka? Co kapitán Iljegrovič? Co si o něm myslíš?" zrudla jsem. Otočila jsem se k Fersovi a Mieřře zády a začala si naklepávat polštář. "Prohlídka byla normální… A kapitán Iljegrovič, co si o něm myslím…" Došli mi slova. Nikdy jsem nebyla z nikoho nervózní, natož abych se někoho bála, ale to neplatilo pro něj; "No… co si o něm myslím… Myslím si to, že to s ním bude těžký!" Tohle jsem nikdy o nikom neřekla. Otočila jsem se k těm dvěma a viděla jsem je, jak mají otevřený pusy dokořán a vyměňují si mezi sebou nechápavý výraz.
"Cože?" nemohl tomu Fers uvěřit a přistoupil ke mně blíž. "Cos to řekla?" stále přistupoval blíž a blíž až do mě vrazil a povalil mě na čerstvě ustlanou postel.
"Ale nic… neřeš!" nechtělo se mi to opakovat. Sundala jsem si černé kalhoty a bílé tílko a vyměnila ho za tmavě zelené triko s krátkým rukávem. Všichni už spali, jenom mi tři tam stále ještě svítili. Nebyla žádná večerka, protože všem bylo naprosto jasné, že všichni budou spát jako zabitý velmi brzo.
"Těším se na zítra…" prohodila Mierra a opřela si hlavu o pravou ruku. Podívala jsem se na ní. Znělo to tak… ironicky.
"To myslíš vážně, nebo si jenom děláš srandu?" podezírali jsme jí s Fersem oba. Mierra protočila panenky.
"Jasně že vážně… Zítra jdeme první den do války. Pokud přežijeme, vrátíme se sem na základnu a uvidíme znovu svoje věci. Ale do doby dokud tu bude trvat tahle válka, bude každý náš den venku boj o přežití… Já se tak těším" Rozzářili se jí oči. Všichni jsme souhlasně přikyvovali. Já se taky nemohla dočkat. Zhasla jsem světlo a otočila jsem se na záda.
"Tak dobrou…" všechny světla zhasly a já se nechala unášet zvukem střílení z venku z lesa. Nemůžu se dočkat. Já snad ani neusnu…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Saskie Saskie | E-mail | Web | 4. března 2012 v 12:13 | Reagovat

parádní příběh, jen tak dál :)

2 Ami* Ami* | Web | 4. března 2012 v 18:03 | Reagovat

:) vážně super příběh, těším se na pokračování :D ale promiň za dotaz ale máš tam nějak daný kde se to odehrává?? v jaký zemi nebo mezi kým je ta válka?? :) jěště jednou promiň za dotaz, jen že by to vypadalo realněji kdybys to tam nějak napsala ;) :D jinak to nemá chybu <3

3 Strange ghost Strange ghost | Web | 4. března 2012 v 18:15 | Reagovat

[2]: ani ne je to prostě východní evropa... hranice mezi státama se vlastně zrušili po začátku 3.světový... Ono mít hranice mezi státama, když na světě žije něco kolem 600 set lidít je trochu zbytečný, alespoň podle mého 8-O :3. Jinak díky :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama