Reklamy pište prosím POUZE sem!!! Všude jinde je mažu!!!

benner by Lucík

Hrůza na DreamStreet

25. února 2012 v 8:36 | Strange Ghost :3 |  Jednorázovky
Jsem konečně po snídani a můžu se vrhnout splnit svůj slib (sama sobě Rozpačitý) že sem dám něco z mých výplodů...
Tenhle "příběh" je inspirován mým snem, který se mi zdál asi v mých 5 letech... A pamatuju si ho až do dneška :3
Vy co jste našli můj blog a chcete si přečíst tento příběh prosím dbejte na to že: je mi jenom 14let a jsem totálně mimo v gramatice a tak do komentářů prosím pište vaše názory ohledně příběhu (hlavně) dyžtak ještě upozorněte na nějaké ty gramatické chyby, ale hlavně komenty ohledně příběhu...
Děkuji za váš čas a užijte si příběh :3
Strange Ghost
Jo vlastně ještě něco: Na jména nemám mozek a tak jsou v každém mém vyprávění trochu no... odlišně exotická :3 (no uvidíte vlastně sami Mrkající)

Hrůza na Dream Street
Naštvaná na Ghaena jsem si strčila ruce do kapes u mikiny a se slzami v očích jsem kráčela po tmavé ulici. Nade mnou černá obloha a těžké černé mraky. Začala jsem brečet, už jsem to prostě nemohla vydržet. S hlavou skloněnou jsem prošla kaluží. Při tom zvuku, když moje bota prošla vodou, mi ztuhlo tělo. Proběhl mi mráz po zádech a já najednou začala vnímat všechny zvuky kolem mě. Stála jsem uprostřed louže, s hlavou skloněnou, čekajíc na budoucnost.
Ode mě napravo stála kamenná zeď, kde vždy po 2,5metrech stály sloupy s chrličema. Byly to velký kamenný psy s křídly a s úzkýma očima a vytasenýma zubama - jakoby štěkali. Napínala jsem uši, ale… nic. Nic kromě zvedajícího se větru nebylo slyšet. Uličkou se proti mně zvedl silný vítr, až mě skoro porazil na zem. V tu chvíli mi došlo, že jsem si té zdi za celých 17 let, co tu žiju, nikdy nevšimla.
Slza za sebou na mé tváři nechala mokrou stopu. Kapka vody dopadla na zem a rozprskla se o kamínek v kaluži. Oslepující světlo a hned po tom ohlušující rána až se zatřásla zem. Rozpršelo se. Já pomalu zvedla svou utrápenou hlavu a nechala jsem ztékat kapky deště po mé tváři. Několik kapek dopadlo do mých očí a rozostřily mi pohled.
"Chrrgrrvrrghrr…" takový divný zvuk se linul od té kamenné zdi. Z mých myšlenek, co ten zvuk znamená, mě vyrušil zvuk rupajícího betonu. Hrůzou jsem skoro ani nedýchala, ale snažila jsem se přinutit pohlédnout se na místo, odkud ty zvuky přicházejí. Těžce jsem otočila hlavou a spatřila jsem něco, co jsem neměla radši nikdy spatřit…
Hřbety soch (chrličů) popraskaly a odpadly - z některých - křídla a ze zbytku těla se proměnili psi. Velcí, černí s červenýma očima - a někteří i s křídly. Měřili snad kolem 1,5metru, tlapy měly jako nohy dospělého člověka a zuby bílé jako čerstvě napadaný sníh a ostré jako nově nabroušené břitvy. Neštěkali, ale rovnou na mě vrčely. Z pusy jim tekly sliny s krví. Postupně seskakovali ze sloupů a různě se sestavovali kolem mě. Já jenom otáčela hlavou a hledala únikovou cestu z jejich obklíčení.
Kolem mě po chvíli bylo snad kolem 37 psů bez křídel a dalších 39 s křídly a stále se objevovali další a další a stavěli se kolem mě dokola. Co dál? Co dál? Co mám dělat dál… Ale stejně umřu. Tady a teď, nebo o pár metrů dál a o pár vteřin později… Už je to jedno. V hlavě se mi honily myšlenky nekontrolovaně pořád dokola. Rozhlížela jsem se na stále rozrůstající se smečku psů a při tom jsem hledala v kapsách něco, co by mi v tu chvíli pomohlo. Co je to? Nůž? Jo… jo je to nůž! Ale… co s ním? V ruce jsem svírala nůž a hledala nejméně hlídané místo. Přímo naproti mně bylo celkem chabě hlídané místo. Už jsem nemohla dál čekat… Moje nohy se rozběhly proti psům, oni se rozběhli proti mně. V ruce jsem stále svírala nůž a rozřezávala jsem jim břicha, odřezávala končetiny, křídla, vypíchávala rudě svítící oči bez zorniček. Vždy když jsem jim něco odřízla nebo vypíchla, jsem viděla, jak se mění v černé květy, které po chvíli usychají. Pod mýma nohama byly louže krve s očima, vnitřnostmi i křídly. Na chvíli se počet psů zmenšil, ale za necelé dvě minuty se jejich počet znovu dorovnal. To je zbytečné… A do toho ten pitomej déšť! Nechci zemřít takhle… Pod hromadou pitomejch, oživlejch chrličů, který tu nikdy předtím nebyly. Co dál? Mám běžet dál? Mám dál zabíjet? Co dál?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ami* Ami* | Web | 3. března 2012 v 14:18 | Reagovat

Nádherný :-) jako scénář k nějakému oskarovému hororu :-) krásná myšlenka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama